Madagaskar: tady zpomalíš, i když nechceš
Sto padesát kilometrů za pět hodin. Hned první den na Madagaskaru dostávám příležitost přehodnotit svoje představy o cestování. Po příletu míříme do Vakona Lodge v oblasti Andasibe a poměrně rychle zjišťuju, že vzdálenost na mapě tady o délce cesty neříká skoro nic.
V asfaltu jsou obrovské díry. Místy chybí asfalt úplně. Jedeme průměrně kolem třiceti kilometrů za hodinu a času na pozorování okolí máme dost. Podél silnice stojí jednoduché domky, kolem kterých se odehrává běžný život. Ve vzduchu je skoro pořád cítit kouř z výroby dřevěného uhlí.
Tenhle první dojem se mnou zůstává i při pozdějším focení. Podle WWF patří výroba dřevěného uhlí a získávání palivového dřeva k příčinám úbytku místních lesů. Z okna autobusu přitom vidím i lidi, jejichž každodenní život je na okolních přírodních zdrojích závislý.
První lemuři a tropy, ve kterých je mi zima
V lese v Andasibe konečně nacházím důvod, proč jsem sem táhla fotografickou výbavu. První lemuři, ještěrky, motýli. Najednou je na co mířit objektivem. Madagaskar je díky dlouhé geografické izolaci domovem mnoha druhů, které se přirozeně nevyskytují nikde jinde. Pro mě ale tahle jedinečnost dostává konkrétní podobu: místo dalších obrázků v průvodci mám před sebou první skutečné lemury.
K pozorování se přidává i návštěva ostrova s lemury. Během jediného dne tak vidíme několik různých druhů, od sifak po bambusové lemury. Snažím se hlavně stíhat všechno pozorovat.
Celý den mrholí. Večer je na ubytování vlhko a zima. Tropický ostrov si člověk doma představuje trochu jinak, ideálně v oblečení, které alespoň někdy uschne.
Kvůli ledňáčkovi jsem ochotná vstávat i v 5:15. Budík na dovolené má zjevně mnohem větší ambice než ten pracovní. A les má pořád co nabídnout: lemury, ptáky i žirafího brouka.
Po řece dál
K cestě za zvířaty ale patří i hodiny, během kterých zůstává fotoaparát odložený. Les měníme za několik hodin v autobuse a potom za hodinu a půl na lodi. Kolem řeky míjíme osady. Právě probíhá večerní mytí ve vodě a my na chvíli projíždíme místem, které je pro někoho domovem a každodenním zázemím.
Okolí rezervace nás zaměstnává hledáním lemurů, chameleonů i drobné žabky. Za ksukoly se vydáváme ještě o kus dál, na ostrov vzdálený půl hodiny plavby. Už jen kvůli nim je tahle zastávka zvláštní.
Ani po večeři ale den nekončí. Čekají nás ještě dvě hodiny nočního focení ještěrek, brokésií a dalších drobných obyvatel okolí. V takovém režimu se den smrskne na focení, přesun, jídlo a spánek. Občas v jiném pořadí.
Dva dny na jih a tři hodiny navíc
Návratem lodí na pevninu začíná delší zkouška trpělivosti: dvoudenní přesun na jih. Zpestří ho zastávka v parku s chameleony, na přespání se vracíme do Antananariva.
Internet mezitím funguje spíš jako občasné překvapení. Datová eSIM se chytá zřídka, Wi-Fi bývá jen na recepci a při větším počtu připojených lidí se její tempo přibližuje našemu autobusu. Zpočátku to zkouším. Pak čím dál míň. Zjišťuju, že po celém dni vlastně potřebuju hlavně jídlo, sprchu a postel. Na zbytek nezbývá moc energie. A docela mi to vyhovuje.
Za okny autobusu se táhnou nekonečná rýžová pole. Času na jejich pozorování máme dost, a když praskne řemen, přibudou ještě přibližně tři hodiny čekání na opravu. Do Ambositry nakonec dojedeme, jen jsme si cestu trochu prodloužili.
Tou dobou už mám také jasno v jedné věci: nechci další vajíčka. K snídani je dostáváme na tolik způsobů, že začínám vyčerpávat nejen chuť, ale i představivost.
Anja: lemuři ve večerním a ranním světle
Z autobusu mě konečně vysvobodí rezervace Anja nedaleko Ambalavaa. Na skalách fotíme divoké lemury kata až do západu slunce. Tohle je jedna z těch částí výpravy, kvůli kterým člověk vydrží všechny předchozí hodiny v autobuse. Konečně čas venku, zvířata a měnící se světlo.
Kvůli rannímu světlu se sem vracíme už za úsvitu. Lemuři se vyhřívají na skalách, olizují jejich povrch a postupně se pouštějí do snídaně z květů a plodů stromů. Pozorovat jejich ranní rutinu mě baví mnohem víc než řešit tu vlastní.
Moje ráno ovšem obsahuje i neplánovanou disciplínu. Na příkré skále začnu sjíždět směrem do průrvy a nejde to zastavit. Výsledkem jsou natržené kalhoty na zadku. Fotografická výprava tak získává další drobnou položku do seznamu opotřebeného vybavení.
Vedle kalhot už začíná protestovat i břicho. V jídle často převládá olej: vajíčka, maso, hranolky, někdy i dezerty. Po několika pokusech s grilovaným zebu se k větě „už nechci vajíčka“ přidává „už nechci maso“.
Ani přesun do Ranomafany neznamená, že už fotoaparát zůstane v batohu. Na večerní focení nás vytáhne myší lemur a chameleoni. Někde mezi tím vším přichází i nápad na aplikaci pro fotografy na zaznamenávání pozorování wildlife. Internet sotva funguje, ale hlava si další projekt najde spolehlivě.
Ranomafana: když se všichni rozběhnou za lemurem
Národní park Ranomafana nás vítá mrholením a rozbahněnými cestami. Je součástí deštných lesů Atsinanana zapsaných na seznamu světového dědictví UNESCO. Cesty vedou nahoru a dolů, podle mého tehdejšího dojmu převážně nahoru. Prší nebo alespoň mrholí a všude je bahno.
Snažím se vyfotit ptáka a hledám vhodný úhel. Pak průvodce oznámí, že vedle je lemur, a kolem mě se během chvíle všechno dává do pohybu. Přidávají se další skupiny turistů. Když lemur sleze ze stromu na zem, všichni se snaží dostat za ním.
V tom proudu lidí uklouznu. O pár metrů dál spadnu znovu, tentokrát zády na kořeny. Do toho mě průvodce pořád pobízí, ať pospíchám za lemurem. Z celého dopoledne mám nakonec vyfoceného gekona z posledních deseti minut a dost nepříjemný pocit.
Na focení potřebuju chvíli klidu, možnost rozhlédnout se a najít si místo. Tady jsem měla co dělat, abych zůstala na nohou. A při pohledu na lidi, kteří se tlačí za jedním zvířetem skrz porost, mi to celé přestává dávat smysl.
Klid zase nacházím při návštěvě arboreta. Dozvídáme se zajímavosti o místních stromech, nacházíme chameleony i žabky a konečně mám zase prostor vnímat, co je kolem mě.
Zpomalit se tu nemusí plánovat
Cesta se pomalu uzavírá. Přes Antsirabe, kde ještě navštěvujeme několik místních krámků, se vracíme do Antananariva. Poslední brzké vstávání už patří odjezdu na letiště.
Z Madagaskaru si odvážím fotky, zážitky, natržené kalhoty a dočasně velmi komplikovaný vztah k vajíčkům. Taky zkušenost s tempem, které jsem nemohla moc ovlivnit. Doma se pořád mluví o tom, jak je dnešní doba rychlá a jak bychom měli zpomalit. Tady stačí sednout do autobusu. Nebo zkusit odeslat fotku přes hotelovou Wi-Fi.
Nechci si zpětně malovat tříhodinové čekání na opravu jako příjemnou meditaci. Bylo to dlouhé a únavné. Přesto jsem si postupně všimla, že přestávám řešit věci, které mi doma připadají naléhavé. Když mám za sebou den v lese a před sebou sprchu a postel, zprávy v telefonu klidně počkají.
A ráno mě zase mnohem víc zajímá, co najdeme venku.